Na tuto otázku můžeme hledat odpověď podrobným rozborem úvodních veršů Bible a prvních tří kapitol knihy Genesis. Na počátku Bůh tvoří – nebe, zemi, tmu, světlo, vody, souš, zeleň a stromoví rozmanitého druhu, světla na nebeské klenbě, mořské živočichy, ptáky, veliké netvory i pozemská zvířata, dobytek, zeměplazy atd. Nakonec svého stvořitelského díla Bůh tvoří i člověka, k obrazu svému.
Bůh vybízí člověka k plození a množení a ustanovuje člověka správcem nade vším, co stvořil. Písmo několikrát potvrzuje, že vše, co Bůh učinil, bylo dobré. Má-li člověk naplnit a podmanit si zemi, pak ji rozhodně na jedné straně nemá zdevastovat, ale zároveň vůči čemukoli na světě se nacházejícímu nemá zůstat pasivní. Nemá tedy být ani imperátor ani ignorant. Zůstává nám tedy k dispozici střední poloha, pozice správce. Opanovat znamená zmistrovat, porozumět, pochopit, zvládnout něco, v tomto případě roli správce na zemi. Bereme-li za správce někoho, kdo je kompetentní, kdo rozumí svému oboru, stále se v něm vzdělává a svědomitě pracuje na své pozici, pak již prakticky hovoříme o jedinci podnikavém, tvořivém, zodpovědném, pracovitém, pečujícím. Hovoříme o někom, kdo se nám svými charakteristikami nápadně přibližuje moderní podobě člověka v pozici správce, o někom, koho obchodní zákoník označuje za řádného hospodáře, tj. o podnikateli. V tomto smyslu je zřejmé, že Bůh zamýšlel, aby lidé podnikali.
Jedním dechem však vyvstává celá šíře podnikatelského problému, kdy si během čtení Gn 2, 15 uvědomujeme, že Bůh člověka postavil do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil, aby realizoval svou tvůrčí hodnotu, kterou do něj Bůh vložil. Na druhé straně nám zároveň Ježíš na závěr podobenství v Lk 16, 13 říká, že nemůžeme sloužit Bohu i majetku. Klasik by poznamenal, že někde mezi Gn 2, 15 a Lk 16, 13 se stala chyba. Je nutné si uvědomit, že v situaci okolo Gn 2, 15 se člověk ještě nachází ve stavu „před pádem“, ještě nezhřešil, jasně vnímal priority. Nezaměňoval si blahobyt, do kterého člověka Bůh v Edenu umístil, se všemocnou a všehoschopnou svobodou, do které upadl člověk po prvotním hříchu. Důsledek pro dnešní dny je ten, že úspěšný, od Boha odtržený „emancipovaný správce“ vnímá svou pozici jako neotřesitelnou a soběstačnou. Sebe považuje za strůjce své pozice. A místo adorace Stvořitele, vděčnosti Dárci, adoruje výtvor svých rukou – majetek. Účelem správcovství v Edenu bylo realizovat Bohem darovaný obraz v člověku – tvořivost, užití hřiven. Na prvním místě však pro člověka byl Bůh, vztah s Ním. Po pádu začala sestupná spirála, jakási degenerace pramenící z nepochopení účelu tvořivosti. Až do dnešních dnů člověk jako účel svého správcovství sleduje výdělek, získání materiálního blahobytu, bohatství, majetku, převahy nad bližními. Na prvním místě je tak majetek. Mezi Bohem a majetkem člověk volit nemůže. Člověk může buď vycházet ze svého prvotního a pravého účelu – byl stvořen k obrazu Božímu, k tomu, aby žil ve vztahu a v jednotě s Bohem a uznával Boha jako svého Otce. Z prvotního účelu vyplývá další – aby formou správcovství a tvoření zúročoval hřivny, které dostal. Nebo vychází z účelu pomateného – využívá své hřivny, tvořivost, svobodu, dary od Boha, pro realizaci svých záměrů, k realizaci vlastního sobectví.
Pohled na oblast podnikání z hlediska Božího záměru je o to více zřetelný v momentě, kdy si uvědomíme, že také sám Spasitel valnou většinu svého života podnikal jako živnostník, vykonával tesařské řemeslo. V době svého mládí se učil u svého pěstouna Josefa. Po jeho smrti řemeslo převzal a až do svého veřejného vystoupení a tříletého učitelsko – prorockého působení mezi lidmi, fungoval jako tesař, řemeslník. V tomto smyslu se vlastně jedná o dnešní obdobu řemeslné živnosti, tedy OSVČ. V duchu současných zkušeností soukromých živnostníků můžeme postulovat, že Ježíš trávil hodiny v dílně, ve špíně, v potu a námaze pracoval celé dny od rána do večera, měl své zákazníky, o které se musel starat. Ti mu platili, tedy zacházel s penězi. Možná mu neplatili všichni, pak je otázka, zda a jak vymáhal pohledávky. Platil daně, živil svou matku Marii, staral se o dům atd. Klasický život živnostníka. Jeden velký rozdíl oproti klasickým živnostníkům – podnikatelům tu však zcela určitě byl. Ježíš měl na prvním místě svého života Boha a nikoli práci, péči o živobytí nebo dokonce starost o peníze.
Závěr z výše uvedeného je patrný. Podnikání není „stavovské místo“ uměle vytvořené člověkem pro člověka. Bůh zamýšlel od začátku, a to dokonce ještě před pádem Adama, aby člověk pracoval, staral se, tvořil hodnoty coby správce, hospodář. Nebylo to nazváno podnikáním, koneckonců význam slova správce sám o sobě inklinuje k roli vedoucího, který „něco“ vede, stará se o to, usměrňuje to, má to na zodpovědnosti. Takovýto člověk nemusí být nezbytně podnikatelem. Papež, biskup, kněz, opat, prezident, politik, učitel, rodič, vychovatel či manažer, podnikatel, v podstatě každý ve vedoucí pozici je v prvé řadě správcem svěřené oblasti, lidí, zdrojů. Tento druh správcovství, podnikavého a tvořivého ducha, Bůh tedy od počátku zamýšlel. Podnikání jako obor je pouze jedno z odvětví tohoto správcovství. Z tohoto pohledu tedy podnikání splňuje parametr uvedený v Gn 1, 31: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Ze své podstaty je podnikání dobré. Nicméně člověk svým poslušným konáním, v duchu účelu, který mu byl při stvoření dán či neposlušným zneužitím pozice svobody, sám dotváří definitivní podobu podnikání. To je pak ve výsledku zlé či dobré. Co Bůh dobře zamýšlel, člověk dokáže ve své svobodě umně pokřivit či dokonce zničit.
Naděje křesťana spočívá mimo jiné ve vědomí toho, že co člověk pokřivil, příp. zničil, to Bůh dokáže napravit, příp. z mrtvých vzkřísit. V tomto smyslu platí známý výrok Tomáše Akvinského: „Deus semper major.“ Bůh je vždy větší. Větší než naše představy, větší než naše činy, větší než cokoli.
