Když se časy mění…

Stále více klientů se na naši společnost obrací zejména s jedním základním problémem: nejsou lidi. Jak to vyřešit? Ať už jste ve stavebnictví, ve strojírenství, v obchodě, ve službách či v jakékoliv výrobní firmě, „bliká“ to na nás ze všech stran. Nedostatek lidí. Nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Zaměstnanci nejsou. Došli snad?

...aneb dinosauří komplex v podnikání

Ano, předně, lidé nejsou produkt ani číslo, proto logicky dojít nemohli. Navíc, je to zvláštní, ale když se dívám na demografickou křivku, nemám z toho dojem, že by bylo nějak výrazně méně lidí, ať už u nás v ČR či ve světě obecně. Koneckonců, počet obyvatel zeměkoule naopak neustále stoupá. Ale nebyli bychom to my, lidé, abychom nebyli stále v nějaké kontroverzi. Pointa je v tom, že jsme stále na špičce konjunktury, máme se stále lépe, ekonomika roste a je potřeba stále více pracovníků, abychom mohli stále a ještě více růst. V tom je ta první část kontroverze – měli bychom spíše říkat, že je nedostatek lidí pro naše záměry více a rychleji růst. Mimochodem, už málokdo podotkne, že většina firem i při onom žehrání na nedostatek pracovníků se zdaleka nemá tak špatně, jak se tváří, alespoň pokud se podíváme na jejich finanční výsledky. Ano, mohli by se mít ještě lépe, ale i při stávajícím status quo je to v ekonomickém globále lepší než dřív. Samozřejmě až do náznaků první větší krize, s níž nás dnes již nejeden odborník na ekonomiku straší. Pak bude zase paradoxně zjevně lidí dost. A vtipné na tom bude zejména to, že lidí bude plus mínus stále stejně jako dnes.

V dobách konjunktury je lidí málo, v dobách krizí hodně. Nebylo to však takto vždy? A onen podnikatelský rébus spočívá v tom, jak dosáhnout toho rovnovážného bodu, kdy firma zdravě roste a zároveň má adekvátní množství kvalifikovaných a kompetentních pracovníků? Když se na to dívám z praktického pohledu, pak vidím, že je velmi málo podnikatelů a manažerů, kteří se dokáží přizpůsobit podmínkám a době a najít pro svou firmu ideální cestu, lyžaři by řekli „stopu“, kudy projet.

Druhá část oné kontroverze spočívá v tom, že při řízení firem se mnozí z nás až příliš zarytě drží svých přesvědčení a vzorců chování, jež možná platily a byly funkční dříve, ale ne dnes. Jedním z takových nefunkčních paradigmat je např. představa, že dnes si zadám inzerát, do měsíce mi přijde 30-50 životopisů, já si na pohovor pozvu 3-5 ideálních kandidátů a následně jednoho vyberu. S tím, že doba od podání inzerátu do doby nástupu vybraného kandidáta nebude delší než měsíc, max. dva. Realita dnes je však taková, že každá lepší firma nyní hledá své ideální kandidáty dlouhé měsíce, i roky. A protože svou personální práci dělá trpělivě a vytrvale – a zejména kontinuální – není divu, že na nedostatek pracovníků si nestěžuje. Nicméně to jsme my, Češi, spíše si budeme stěžovat. Ale nakonec se přizpůsobíme. Dalším z přesvědčení, které by stálo za revizi je např. i to, zda je třeba dělat ve firmě vše stejným způsobem jako doteď. Onen „chlapský“ komplex neměnit, co funguje, řídí spolehlivě nejednu firmu v Čechách. Přitom při troše dobré vůle k inovacím, ke kreativnímu myšlení či mnohdy k obyčejnému selskému rozumu zjistíme, že k něčemu už možná není potřeba tolik lidí jako dříve. Možná díky technologiím (ať už jsou to stroje, informační systémy či nové výrobní metody), možná díky zjednodušení procesů, které nabízí třeba outsoursing služeb a možná také díky revizi byznys modelu, na který je firma nastavena. Trošku tady vnímám ale další z dost zásadních rysů českého podnikatelství – rychlé uspokojení z dosažené míry životní úrovně. My, Češi, údajně v oblasti podnikání a managementu patříme k národům, kteří nejrychleji podléhají uspokojení z dosažených úspěchů. A dál už se tolik nenamáháme. I to může být příčina, proč intenzivně nejdeme dopředu. Říct, že nejsou lidi, je přece jednodušší.

Lidé byli, jsou a budou. To, co je rozhodující – jak konkrétně pro podnikání, tak pro život obecně – je naše míra flexibility a přizpůsobivosti k nově vzniklým okolnostem či problémům a naše snaha a nasazení tyto okolnosti zvládnout a vyřešit. Dinosauři vyhynuli, protože nebyli schopni se přizpůsobit nově vzniklým okolnostem. Také dinosauři v podnikání jsou bohužel – nebo bohudík, kdo ví – odsouzeni k pomalému skomírání. Vyjděme tedy ze svých zón komfortu, chceme-li to koneckonců po našich zaměstnancích, a pokud něco nejde, hledejme nové způsoby a cesty při řízení svých firem.