Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora. (Přísloví 18, 12)
Ještě jako student VŠB v Ostravě, když jsem končil obor ekonomika a management, jsem se v rámci psaní diplomové práce na téma: Leadership setkal k rozhovoru s Ing. Jiřím Stojarem, šéfem DHL v Ostravě. Na otázku, co je dle něj nejdůležitější vlastností manažera, mi tehdy odpověděl slovy, která mě coby mladého, ambiciózního člověka šokovala. Odpověděl tehdy: "Pokora, pokora, pokora." Uplynulo mnoho měsíců a let a já jsem zažil mnoho úspěchů i pádů. Pokaždé jsem si však všiml, že ty největší pády jsem zažil tehdy, když jsem si až přespříliš věřil. Tehdy, když jsem byl domýšlivý, pyšný a myslel jsem si, že sám nejlépe vše zvládnu, že sám nejlépe vím, co a jak mám provést. Stejně tak se stala neviditelným pojítkem mých úspěchů tenká nitka, která v sobě měla vetkáno jedno jediné slovo - pokora. Pokaždé, když jsem stál před velkou zkouškou či před obtížným projektem, jsem si jasně uvědomoval, že "tohle" je nad moje síly. Šel jsem tedy do těchto zkoušek a projektů s postojem pokory. Velice často pak tyto situace dopadaly nadmíru dobře a před výsledky jsem musel pouze potichu stát a žasnout. Tak tedy pokora přerůstá člověka a vše, co mu přijde velké a před čím si člověk naopak se zdravou pokorou přijde malý. A stejně tak pýcha podkopává vše dobré, co by člověk mohl udělat nebo co nakonec i udělá... a z čeho se nakonec často vyvine fiasko.
Také v rámci své praxe jsem se velice často setkal s dvojím typem podnikatelů. Ti, kteří byli pyšní, jako by v podnikání, ale i v životě stále tahali za kratší konec lana. A ti, kteří podnikali a žili s postojem: "jsem si vědom, že ne vše dokážu ovlivnit, že "to či ono" je nad mé síly" se často setkávali s výrazným úspěchem, ať už se pustili do jakéhokoliv projektu.
