nove logo2

bez terminu

CO DĚLAT, KDYŽ MÁ VÁŠ POTENCIÁLNÍ ZÁKAZNÍK DLOUHODOBOU SPOLUPRÁCI S VAŠÍ KONKURENCÍ?

Včera jsem byl na schůzce ve firmě M. – D. Na schůzku jsem jel pozdě a ke všemu jsem budovu, ve které zmíněná firma sídlí, nemohl najít. Zvedl jsem telefon a zavolal panu R., abych se omluvil za zpoždění a zjistil, kde přesně najdu jeho firmu. Pan R. byl překvapený, vůbec nevěděl, že spolu nějakou schůzku máme. Nakonec ho napadlo, že se asi jedná o jeho tátu, se kterým domluvila schůzku prodejní asistentka naší firmy.

otaznikŘekl mi, že jeho otec teď ve firmě není, proto nemá smysl jezdit. Nedal jsem se odbýt a zeptal se, jestli bych se mohl na chvilku sejít s ním. Zeptal se, co že to vlastně děláme. Odpověděl jsem, že manažerské a prodejní semináře pro podnikatele. On na to: „Schůzka opravdu nemá cenu, spolupracujeme s Open University.“ Open University je škola pro dospělé, kteří se chtějí dál vzdělávat i po ukončení školy. Dal jsem mu s porozuměním najevo, že jeho slova skutečně chápu. Pak jsem oznámil: „Vlastně vám nepřijdu nic nabízet, chci si s vámi popovídat o tom, co děláme a hlavně, popovídat si o vás a vaší firmě. Naprosto nezávazně. Můžu se stavit?“ Reagoval bez zájmu: „Tak teda přijeďte.“ Vysvětlil mi cestu a položil. Hned jsem si vzpomněl na stejnou situaci, která se odehrála před nějakým časem. Tehdy mi klient do telefonu řekl, ať nejezdím, že to nemá cenu. Nakonec jsme se domluvili na spolupráci, uzavřeli obchod a báječně si popovídali. Hlavou mi blesklo, že i na této schůzce spolu uděláme obchod. Představil jsem si, jak večer sedím u PC a píšu „úspěšnou akci“. Teď je večer. Píšu úspěšnou akci. Upřímná přání jsou tvůrčí nástroj…

Ale zpět do doby bezprostředně před schůzkou, zpět ke klientovi panu R. Přijel jsem k němu, sedli jsme si ke stolku, vyměnili si vizitky. Zeptal jsem se, jaký má dnes den. Pan R. je velmi komunikativní, takže se hned rozpovídal a mně nezbylo než naslouchat, naslouchat a naslouchat. Od počátku jsme si velmi dobře rozuměli. Svými názory mi byl blízký. Nicméně, hodně se oháněl spoluprací s Open University, odkud dostává informace o managementu a prodeji. Všechny názory jsem mu zřetelně potvrzoval. Usmíval jsem se. Snažím se upřímně se usmát na klienta, kdykoliv se naskytne v průběhu rozhovoru příležitost. Necením zuby v nuceném úsměvu. Nechci, aby to vypadalo strojeně. Usměji se, jen když to odpovídá mým pocitům. Vždy se během rozhovoru naskytne příležitost pěkně se usmát. Vhodný okamžik vycítím. Vnímám pocit a konám. Úsměv je velmi účinný prostředek na „rozpouštění ledů“ u druhého člověka. Ale musí to být opravdu úsměv od srdce, upřímný. Úsměv, který druhému dává najevo, že je mi s ním dobře. Všiml jsem si, že člověk je otevřenější a chce víc komunikovat, ucit sekdyž se na něho usměji. Položil jsem panu R. několik otázek. Zeptal jsem se, jak se mu daří převádět informace z Open University do praxe. Zda je dokáže alespoň z části zavést do každodenní reality. Pan R. mi řekl, že se jedná o zajímavé informace, které v sobě mají logiku, ale přesto je do každodenní reality zavést nedokáže. S porozuměním jsem mu sdělil, že vím, o čem mluví: „Taky studuji a vím, o čem mluvíte, když říkáte, že ty informace jsou logické, dávají smysl, jen přechod z teorie do praxe se nějak zadrhává.“ Bylo na něm vidět, že jsme se dostali k jádru problému a díky tomu mezi námi narostlo porozumění. Od té chvíle se jen zvětšovalo. Atmosféra byla skvělá, cítili jsme to oba. Každou minutou, co jsme tam spolu seděli a mluvili, bylo porozumění mezi námi větší a větší.

Nechej druhému jeho pravdu! Nebo-li vzhledem k oné přátelské atmosféře jsem se nesnažil za každou cenu najít nějaký „problém“, se kterým by mu naše firma mohla pomoci. Vždy jsem nadhodil pouze nějakou otázku o fungování firmy a nechal jsem ho mluvit. Snažil se odpovídat tak, abych viděl, že má vše ve firmě pod kontrolou. Podle jeho výrazu obličeje, pohybu těla a tónu hlasu jsem však cítil, že skutečnost je jiná. Jeho odpovědi byly nejisté. Ať už jsem se zeptal na cokoliv, odpovídal nejistě. Ptal jsem se ho, zda ví, jaký výstup má mít každý zaměstnanec na konci své práce, zda to vědí i zaměstnanci, zda dokáže určit výkonnost každého z lidí ve firmě, zda je odměňuje na základě dojmů nebo faktů, zda když odjede na půl roku pryč, tak tu jeho firma bude i při jeho návratu – a spoustu podobných otázek. Vždy odpovídal kladně: ano, vím, ano, ví, ano, bude. Nicméně z celé jeho osobnosti vyzařoval pravý opak. Nesnažil jsem se jít proti jeho tvrzení, už jen proto, že jsem cítil, jak je vratké to, co říká a že v tom sám nemá jistotu. Necítil jsem potřebu dokazovat mu, že sám ví, že nemluví úplně pravdu. Jen jsem ťukal na dveře. Ťuk, a další otázka, která zpochybňovala jeho postoj. Ťuk, a další otázka. Jako bych po kapkách naplňoval pohár až po hrdlo. Pomalu, ale jistě. Trpělivě jsem čekal, až se pohár naplní, a v komunikaci vznikne příležitost upřímně vyslovit to, co oba víme. Ptal jsem se dál: „A co tohle?  A co tamto?“ Stále odpovídal kladně, ve smyslu „nic mi problémy nedělá“, „mám vše pod kontrolou“. Hrál jsem tu hru s ním. Potvrzoval jsem mu jeho slova, dával jsem najevo, že naslouchám a chápu. Tím jsem budoval větší a větší porozumění. Dal jsem mu dostatečný prostor „mít svou pravdu“. Nechal jsem ho komunikovat a odpovídat na každou z otázek. I když jsem cítil, že neodpovídá upřímně, neodporoval jsem mu, zachovával jsem mu jeho tvář, nesnažil jsem se mu dokazovat opak. Byly to jeho názory. Tak jsem mu je nechal. Měl na ně plné právo. Pak jsem se na něj podíval a nakreslil jsem obrázek znázorňující fakt, že šéf je největší brzdou ve firmě. Zeptal jsem se: „Jste si vědom toho, že tady máte časovanou bombu?“ „Časovanou bombu? Co to tady zase vykládám? Co to je za výraz?“, pomyslel jsem si. Sám jsem se podivil slovnímu obratu, který ze mě vypadl. Alá. až se uši diví, co to pusa říká. Pan R. se však na mě váhavě podíval…a přiznal se, že si toho je vědom. Když jsem viděl, že se výraz („časovaná bomba“) ujal, pokračoval jsem: „Jedna věc je, že bomba může kdykoliv vybouchnout. Druhá věc je, že nemáte volné ruce pro činnost, kterou chcete dělat, protože se musíte stále „bombou“ zabývat, aby nevybuchla.“ Abstraktní slova, jimiž jsem sám dost dobře nerozuměl. Kdyby se mě zeptal, co tím myslím, asi bych mu to nedokázal říct. Nicméně zdálo se, že on jim rozumí. Ať už to bylo jakkoliv, jedno bylo jisté. Hra na přetvářku skončila. Řekl, že mám pravdu a že si je vědom toho, jak nekoncepčně firmu vede. Hra na přetvářku skončila a pozice konkurence byla silně nalomená.

Zůstaňte ve spojení

Pokud máte nějaký dotaz, chcete si popovídat,      

dát si se mnou šálek dobré kávy,

tak se neváhejte na mne obrátit.

Rád se Vám budu věnovat.

                          button-kontaktujte-mne                                button-facebook linkedin 

 

 Copyright © 2018 / Všechna práva vyhrazena                                                       Ochrana osobních údajů